Taijiquan (též Tchaj-ťi čchuan, Tai Ji, Tai či nebo Tai Chi)

Tai Ji patří k vnitřním čínským bojovým stylům. Jeho síla spočívá v kombinaci plynulosti, měkkosti a uvolnění s výbušnými údery. Těm je propojena jangová a jinová energie. Na rozdíl od většiny jiných Wu Shu center cvičíme nejstarší formu Tai Ji - Chen (v českém přepisu Čchen), pocházející ze 17. století. V Chen Tai Ji je oproti mladší a rozšířenější formě Jang zřetelnější bojový původ tohoto cvičení, což umožňuje pochopit účel každého jednotlivého pohybu lépe, nežli je tomu u cviků, u nichž žák nedohlíží jejich možnou aplikaci.

Všestrannost cvičení Chen Tai Ji spočívá v tom, že: 

• umožňuje účinné bojové aplikace
  
• přispívá k hluboké relaxaci
  
• prokazatelně pomáhá při řadě onemocnění (od kardiovaskulárních po ortopedické)
  
• učí zdravému životnímu stylu, harmonii s vlastním tělem a zvyšuje odolnost proti stresu 
  

Styl Chen Tai Ji Quan se vyvinul v 17. století v rodině Čchen ve vesnici Chenjiagou. Jeho vznik se připisuje především postavě Chen Wangtinga, který působil jako generál v armádě dynastie Ming, po jejímž pádu se plně věnoval rozvíjení Wushu a studiu taoismu. 

Chen Wangting stvořil více sestav Tai Ji, mj. dlouhou formu se 108 pozicemi a 43 forem "Dělových pěstí" (Lao Jia Er Lu). Stejně tak je zakladatelem cvičení tui shou (tchuej-šou - tlačící se či lepivé ruce) a techniky lepivé kopy. Vnější forma většiny pozic se opírá o cvičení 32 forem zápasu generála Qi Jiguanga z 16. století. Ovšem Chen Wangting ji naplnil novým obsahem, který si odnesl ze svého studia taoistických praktik Daoyin a Tuna, které stojí také v základu mnoha cvičení čchi-kungu (Qi Gong). Tak vzniklo mnohostranné bojové umění spojující rozvoj čchi, správné dýchání a účinnou sebeobranu.

Pravděpodobný nejznámější učitel z rodiny Chen je Chen Changxing (1771-1853), který spojil formy rozvržené Chen Wangtingem do dvou sestav, pro které se vžil název stará forma (Lao Jia). Navzdory tradici vzal Chen Changxing v roce 1820 do učení prvního žáka nepocházejícího přímo z rodiny Čchen. Byl jím Yang Luchan, pozdější zakladatel stylu Jang. Tento mladší styl se stal v Číně velmi populární a dal základ třem dalším rodinným stylům Tai Ji - Wu, Hao (Wu/Hao) a Sun. Původní učení rodiny Čchen se nadále udržovalo jako rodinná tradice a nebylo určeno pro veřejnost až do roku 1928.

V posledních několika desetiletích se v Číně stalo z Chen Tai Ji jedno z hlavních bojových umění. Stejně tak i v západních zemích roste jeho popularita, ať už jako to bojového umění nebo zdravého životního stylu. Obojí je důsledkem otevření, k němuž došlo ve 20. století. 

Na konci 20. let poručil Chen Fake (1887-1957) a jeho synovec rodinnou tradici a začali učit veřejně v Pekingu. Vliv tohoto učitele byl enormní a pekingská škola vyučující tzv. novou formu (Xin Jia) se proslavila díky mnoha žákům.

V 80. letech nastalo druhé prolomení spojené se změnou čínské zahraniční politiky a s migrací čínských mistrů po světě. V této době byl také ustanoven titul "Buddhův bojovník" pro čtyři putující učitele. Tito zvláštní vycvičení mistři cestují po světě a šíří nejstarší formu Tai Ji v západních zemích. Čtyři Buddhovi bojovníci jsou Chen Xiao Wang (vnuk Chen Fakea), Chen Zhenglei, Wang Xian a Zhu Tiancai. Poslední z nich je učitelem Zhai Hua, která přinesla Chen Tai Ji do České republiky. 

Pro styl Chen je typická jeho všestrannost, neboť představuje jak efektivní zdravotní cvičení, tak i vysoce rozvinuté bojové umění. Tato podvojnost se odráží v základních technikách, ze kterých se skládá - na jedné straně měkké pomalé a uvolněné pohyby, na druhé straně rychlé explosivní výpady. Pravidelný trénink tak působí příznivě na zdraví a zároveň umožňuje efektivní sebeobranu. V nenápadných spirálovitých a kruhových pohybem tradičních sestav se skrývá mnoho bojových technik, které vysvitnou až pod vedením zkušeného učitele.